středa 1. října 2014

Jak dopadlo detektivní pátrání aneb trošku historie o Ville Marii

     Když jsme koupili Villu Marii, napadalo nás samozřejmě množství otázek co se týká její historie. Celé město je nafoceno na dobových fotografiích zleva i zprava, ze všech možných úhlů a různých časových období, ale zrovna villa není vůbec nikde. A protože já jsem tak trošku šťoural, rozhodla jsem se získat informace o jejím původu. Musím přiznat, že je to mravenčí práce a pro mě to znamenalo mnoho hodin bádání v archivech a ježdění po přilehlých obcích. Historií pořádně zamíchaly i obě světové války a informace, které teď mám, jsem skládala ze střípků několik let a postupně je doplňuji, pokud narazím na něco nového.
     Pokud se postavíte před villu, první co vás upoutá je zdobená fasáda. Na ní objevíte secesní nápis Villa Marie a rok 1905. Dalším významným prvkem jsou dvě propletená písmena JD. A tady začalo mé pátrání. V tuto chvíli jsem věděla počáteční iniciály stavitele a rok postavení villy. A protože vilám se dávaly ženská jména, mohla jsem se domnívat, že se jedná o pojmenování manželky nebo matky. Teď se možná pozastavíte nad tím, proč pořád píšu villa se dvěma el. Je to jednoduché. Město se nachází na území bývalých Sudet, kde se mísila čeština s němčinou a právě německy je villa správně.                                                                                                                                                                  Dalším mým krokem bylo navštívení archivu stavebního úřadu, za účelem získání jakékoliv dokumentace. Tady jsem ale poprvé narazila, ovšem ne na neochotu úřednice, ale informace prostě žádné nebyly. Žádné plány, žádné fotografie, prostě nic. Podle jejího sdělení je to tím, že uspořádání villy se za ty roky nezměnilo, a proto nebylo co dokumentovat a archivovat. Bohužel v archivu nebyly ani původní plány z roku 1905. Je možné, že vlivem válek buď byly zničeny, nebo odvezeny za hranice. Jediné co si mi povedlo získat, byla hodně špatná kopie fotografie balkónku. Tento balkónek se nacházel na dřevěných pilířích ve druhém patře a vcházelo se na něj přímo z věžičky. Pravděpodobně se po pilířích pnuly i růže, ale jak říkám, stav fotografie byl opravdu špatný. Při rekonstrukci jsme jej ale neobnovili. Nechtěli jsme stavět zpátky něco, o čem jsme měli jen mlhavou představu, jak to má vypadat.
    Následovala návštěva katastrálního úřadu, kde nám opět ochotná úřednice zhotovila kopie kupních smluv a zápisů do katastru všech předchozích majitelů. První zápis byl psán samozřejmě německy a to kurentem, nebo chcete-li švabachem, písmem, které se u nás používalo až do roku 1941. V tomto zápisu jsem získala jméno "pachatele". Byl jím Jozef Dotzauer a jeho manželka Marie.
    Někomu by možná tyto základní informace stačily, mě ovšem ne. V tuto chvíli se ve mě probudila ještě větší zvědavost zjistit, co byl pan Dotzauer vlastně zač. Ale jak začít? Abych ho vypátrala, potřebovala jsem vědět alespoň datum narození nebo úmrtí. A tak jsem se vypravila na hřbitov s myšlenkou, že člověk, který si postaví takovou villu, bude určitě pohřben ve městě kde žil a i místo jeho posledního odpočinku bude stejně výstavní. Brouzdala jsem mezi náhrobky křížem krážem několik hodin, ale nenašla jsem opět nic...
    Když už to vypadalo,že pan Dotzauer zůstane bez identity, přivedla mě na další stopu velká náhoda. Na zdobené secesní fasádě je i sova. Všichni víme, že sova je symbolem moudrosti a vzdělanosti. Napadlo mě, že Jozef Dotzauer mohly být třeba ředitelem blízkého gymnázia, které je jen o něco málo starší než villa, obě stavby jsou stavby secesní a mají třeba i podobná okna. Půjčila jsem si tedy knížku o historii vzniku gymnázia. V knize, která má asi třista stran jsem neobjevila sice žádnou fotografii, kde by byla villa, ale objevila jsem nepatrnou větičku, kde se píše, že plat vedlejšího učitele těsnopisu Jozefa Dotzauera mu dovolil postavit si villu. V tuto chvíli jsem tiše žasla. Nepřišlo mi možné, aby v té době a této profesi byl někdo schopen našetřit na dům této velikosti. Nesouhlasila jsem s autorem knihy ani náhodou.
   Začla jsem tedy pátrat v matrikách. Naučila jsem se číst švabach a do noci jsem vysedávala u počítače. A našla jsem. V matrice narození z roku 1904 byl uveden zápis o narození ( a bohužel i brzkém úmrtí) Karla Adolfa Dotzauera, který byl synem mého hledaného Jozefa Dotzauera. A teď trošku vysvětlení- dříve se do matrik zapisovalo mnoho informací jako například datum křtu, porodní bába, kmotři, jméno křtícího faráře a hlavně veškeré informace o rodičích. Teď už se to bohužel nedělá, takže naši potomci, až budou pátrat po nás, nedoví se vůbec nic. Z nalezeného zápisu jsem se dočetla, že byl skutečně učitelem na gymnáziu, pocházel z vesnice Tuchořice, jeho ženou byla Marie rozená Groschup z Želče, ale hlavně mu v té době bylo 32 let. Pokud dobře počítám, tak v době postavení villy se jednalo o muže v kristových letech. A opět mi připadalo zcela zcestné, aby v tomto věku měl z učitelského platu našetřeno na dům.
    Mé pátrání se tedy přesunulo do matrik obce Tuchořice, kde se mi povedlo dohledat předky až do osmnáctého století. Tito předci měli jako povolání uvedeno buď mlynář, nebo hospodář. Hledala jsem i domy, ve kterých žili a nejedná se o žádné špeluňky, ale o větší statky. Sám Jozef Dotzauer měl několik bratrů a já se domnívám, že on byl dán na "študie", ale péči o grunt převzal nejstarší sourozenec, který ho musel podle tehdejšího práva vyplatit. Marie také nebyla chudou nevěstou a něco pokryl již zmiňovaný učitelský plat. Pak by bylo reálné se s těmito prostředky pustit do stavby. Navštívila jsem i tuchořický hřbitov, kde jsem našla sice zanedbané, ale honosné místo posledního odpočinku rodiny Dotzauerů. Jozef tedy určitě nepocházel z chudé rodiny.
    Otázkou zatím zůstává, proč chtěl postavit tuto villu, když v ní nikdy nebydlel. Při dalším pátrání v matrikách jsem totiž zjistila, že děti které měl, se jim narodily a bohužel i zemřely na úplně jiné adrese, ve čtvrti města, která dnes již ve své původní podobě neexistuje. Sám byl vlastníkem villy až do roku 1918, kdy se rozhodl ji prodat jisté Julii Eisner, obchodnici na pražském Smíchově. Ani ta si dům neponechala dlouho a v roce 1929 ho prodala Anně Heitler za 75 000 K. Anna zemřela za druhé světové války spolu s manželem a protože neměli děti, zdědila villu vzdálená příbuzná, Hana Heitlerová, která ji v září 1956 prodala za 25 000 Kčs. Následně byla villa v rukou soukromých i státních a těžko říci, kdo se k ní choval hůř.
    Tady zatím mé pátrání končí. Možná byla villa postavena za účelem pronajímání, možná rodina Dotzauerů potřebovala uložit jmění do nemovitosti a možná byla prodána v roce 1918 vlivem velké války. Těžko říci, co z toho je pravda. Stopy po rodině Dotzauerů mizí a ani toto jméno se v této oblasti již nevyskytuje. Je pravděpodobné, že i druhá válka, koncentrační tábory a následné odsuny udělaly své.
    Setkali jsme se i s dotazy několika lidí, kteří se nás ptali, zda jsme našli ve ville nějaký poklad. Divný dotaz. My jsme villu nekoupili za účelem hledání pokladů, ale z čistého nadšení zachránit dům, který má duši ( či ducha?) a vrátit mu jeho bývalou krásu. Kdo si prohlédne villu z ulice musí si všimnout celé krásy objektu. Odráží se tam množství mozolnatých rukou, které budovaly villu s precizností a umem, kterého naše sádrokartonová kultura jen stěží může dosáhnout. Nad stavbou musel přemýšlet už architekt u rýsovacího prkna. Pokoje jsou umístěny tak, že od ranního východu slunce až do jeho západu jsou dostatečně osvětleny. Stropy jsou vysoké čtyři metry, takže celý prostor je vzdušný, otevřený. Okna jsou sice velká, ale bývala všude špaletová a naši předci moc dobře věděli, že toto okno má výborné izolační schopnosti. V každé místnosti byly umístěny kachlová kamna v modrých a zelených barvách, která dokáží skvěle vyhřát i velký prostor. Bohužel někdo před námi je rozbil a zničil a část střepů zastrkal za trám na půdě, kde jsem je při úklidu našla spolu s lahvinkou o které jsem již psala. Celá villa je svým způsobem poklad a to po stránce architektonické i historické. Pro mě je pokladem i to, že uvnitř zůstaly, byť pod nánosem barvy, původní dveře, zárubně, kování, staré kachle, sekáček, likérové skleničky a původní zelená bobrovka z věžičky, kterou jsem našla při rytí záhonů na zahradě...Každý to vidíme jinak.
    Kdo přece jen touží po nějaké pikantnosti, převyprávím teď příběh, který jsem zaslechla.
Ve ville, v obou patrech jsou umístěny trezory. Jeden větší a jeden delší a úzký, sloužící pravděpodobně k úschově dokumentů. Ani k jednomu jsme při koupi neměli klíč a tak jsme sehnali zámečníka, který vzhledem, oblečením i náturou připomínal prvorepublikového kasaře. Věděli jsme, že oba trezory budou prázdné, ale chtěli jsme zámky zprovoznit a uvést do původního stavu. Zámečník byl šikulka a trezory jsou teď plně funkční. Týden po této akci se nám úplnou náhodou podařilo získat původní klíč a k němu jako bonus historku.
   V době, kdy zde vládl komunismus v plném proudu, byl jeden z trezorů nalezen třemi muži, následně otevřen a v něm údajně byly šperky, akcie a dolary v celkové hodnotě tehdejších dvou milionů korun. Jak se říká, dva jsou rada, tři jsou zrada. Jeden chtěl odevzdat na VB další ponechat a rozdělit. A tak se rozdělili o "poklad". Jestli jim přinesl štěstí to nevím, spíše ne. Ono totiž na každého jednou dojde.
   To je zatím vše, co se mi povedlo zjistit. Pokud něco vypátrám tak určitě napíšu.


       Hezký den Romana

Žádné komentáře:

Okomentovat