pátek 11. srpna 2017

Plasy-Santiniho umění stavět na vodě...

Že jste ještě nenavštívili Plasy? Tak to napravíme...
 
Severně od Plzně v údolí řeky Střely stojí klášter, ale ne ledajaký...Vysněný a postavený na vodě. Knížeti Vladislavu II. se zdál sen, ve kterém se mu klášter zjevil, stejně jako had, který ho ze snu vytrhl. A právě včas, jinak by ho rozsápali dva medvědi. Kníže nad šelmami zvítězil a do Plas pozval bílé mnichy- cisterciáky. Had je dodnes symbolem kláštera. 
 
Cisterciácký klášter byl založen roku 1144 knížetem Vladislavem II. Budova konventu byla postavena v letech 1711- 1740 na místě, kde stával konvent již od středověku, avšak ten současný je mnohonásobně větší. Vrcholně barokní podobu této stavby navrhl architekt Jan Blažej Santini-Aichel. Konvent je postaven na vodě, na 5100 dubových kůlech, které zpevňují bažinatý podklad. Tyto kůly nesou rošt z dubových trámů, které musí být neustále pod vodou. Hladinu spodní vody dodnes udržuje důmyslný vodní systém.
 
Konvent je vlastně postaven mezi dvěma lesy. Ten první je v základech- dřevěné piloty a rošty, které nesou váhu celé budovy a druhý les byl spotřebován na střechu této neskutečné stavby. Při bližším pohledu do bazénku jsou dřevěné rošty vidět.
 
Po zrušení kláštera Josefem II. se stal v roce 1826 rezidencí kancléře Metternicha a jeho rodiny, který si zde nechal postavit rodinnou hrobku ve které je pochován. V této době se staly Plasy správním, kulturním a průmyslovým centrem. Byla založena huť na slévání litiny a obnovena výroba piva.
 
Ke konci druhé světové války zde pobývala Rudá armáda. Majetek Metternichů byl zestátněn, mobiliář rozvezen, rozprodán i rozkraden. Bývalý konvent a sýpka sloužily státním orgánům a byly též pronajímány. Pod prelaturou byl v roce 1963 vybudován kryt civilní obrany.
 
 
Dnes můžete v Nemocničním křídle navštívit expozici lékárenství...
 
 

 
Jak je vidět, opiáty musely být uzamykány již v osmnáctém století.
 
A malé nahlédnutí do kapitulní síně.
 
 
 
Romana
 

čtvrtek 10. srpna 2017

Loket

Hrad Loket stojí již více než 800 let a patří mezi nejstarší kamenné hrady v českých zemích. Název hradu i města je odvozen od zákrutu řeky Ohře, který připomíná ohnutou lidskou paži v lokti.
 
Za nepokojů proti králi Janu Lucemburskému na Lokti pobývala několikrát královna Eliška Přemyslovna s dětmi. V předjaří roku 1319 ji král Jan navštívil a posléze dal Elišku převézt na hrad českých královen- Mělník. Jejich tehdy tříletého syna Václava, pozdějšího císaře a krále Karla IV., držel několik měsíců ve sklepním vězení. Karel IV. ale na Loket nezanevřel a často zde i jako dospělý muž a panovník pobýval.
 
Ani husitské války se Lokti nevyhnuly, ale přestože byl dvakrát obléhán, nebyl nikdy dobyt. Od roku 1822 až do roku 1948 sloužil hrad jako městská věznice. 
 
Kolem Markrabského domu jsou v řadě postaveny náhrobní kameny z bývalého loketského hřbitova u kostela sv. Jana. Nechybí sbírka porcelánu, cínového nádobí, střeleckých terčů, helmic, selského nábytku. Za zmínku též stojí dochované dřevěné, malované stropy, sochy i dobová lékárna.

 
A muzeum útrpného práva s množstvím úpějících a hýbajících se figurín...
 
 
                                                                              Romana


středa 9. srpna 2017

Annaberg- Buchholz

Na našich prázdninových toulkách jsme opět zavítali do městečka Annaberg-Buchholz. Poklidné městečko nedaleko hranic doslova dýchá historií a pohodou a není tedy divu, že je vyhledávaným cílem turistů nejen v čase adventním, kdy se zde konají vyhlášené trhy. My jsme navštívili chrám svaté Anny, postavený v letech 1499 - 1525. Skvostný vnitřní prostor ukrývá cenné umělecké poklady, které je možno si prohlédnout - kazatelna, takzvaný Annaberský hornický oltář, křtitelnice a "Hezké dveře". Součástí života církevní obce chrámu sv. Anny patří kvalitní a rozmanitá nabídka chrámové hudby. Poslech zvuku nedávno restaurovaných Walckerových varhan z roku 1884 s více než 4000 píšťal a 65 registry je skutečným zážitkem.
 
Interiér chrámu je velice honosný, ale bohužel, není zde dovoleno fotit. I když možná je to lepší, protože žádná fotografie by stejně nezachytila chrám v celé své kráse a tak je třeba opravdu přijít a zažít vše na vlastní kůži.
 
Kam se rozhodně vyplatí vyšplhat, je věž chrámu, ze které je nádherný výhled po okolí. V mezipatrech jsou umístěny lavičky, nebo židle k odpočinku a celým výstupem nás provázejí drobné expozice, mapy a vyprávění o výstavbě chrámu.
 

Pohled přes střechu chrámu na městečko.
 
V dalším patře je plnohodnotný byt pro strážce věže. A na tomto ochozu dříve paní domu, vlastně věže, pěstovala květiny, zeleninu a věšela prádlo. Za dlouhých zimních večerů paličkovala krajky a kochala se výhledem do údolí. Nákup z města si do bytu dopravila nákladním výtahem.
 
A annabergská radnice...
 
Romana 


neděle 6. srpna 2017

Grissini

Jednou z dobrot na které se naše rodina stala zcela závislou jsou italské tyčinky grissini. K letnímu grilování, nebo k různým salátům jsou to pravé ořechové, ale já na nás klidně prásknu, že pokud je upeču, rodina mi je chodí okamžitě ujídat a je velice těžké uhájit alespoň jednu pro mou maličkost. Netroufnu si tedy vůbec odhadnout dobu trvanlivosti, ale řekněme, že je to něco mezi třemi a pěti minutami.

Grissini
170 g hladké mouky
4 g soli
10 g droždí
3g třtinového cukru
lžíce olivového oleje
100 ml vlažné vody

Do vody rozdrobím droždí, přidám cukr a nechám vzejít kvásek. Přisypu mouku, sůl, přidám olej a zadělám hladké těsto. Nechám asi deset minut odležet, pak vyválím placku a krájím dlouhé tenké tyčky, které pokládám na plech. Není třeba nechávat velké rozestupy. Peču při 190 stupních tak 15-20 minut.

Až mi trochu povyroste rozmarýn na zahradě, chystám se udělat i rozmarýnové...a olivové...a se sušenými rajčaty...a s feferonkami pro pány...a s kajenským pepřem...
Tak dobrou chuť!
Romana

čtvrtek 3. srpna 2017

Manětín

Barokní zámek Manětín s krásnou zahradou a parkem je srdcem půvabného městečka Manětín, které doslova dýchá historií.
  
Ačkoliv objekt prošel v době socialismu těžkou dobou úpadku, podařilo se ho zachránit a nyní se
v restaurovaných interiérech setkáte nejen s množstvím původního inventáře, ale i s kvalitní freskovou výzdobou nebo obrazovou portrétní galerií hraběcí rodiny Lažanských. 

 Naprostým unikátem je pak ojedinělý soubor třinácti portrétů služebnictva v životní velikosti z období kolem roku 1716.
 
 
 
 
V Manětíně naleznete dva kostely. Ten na náměstí je zasvěcen svatému Janu Křtiteli a je spojen se zámkem 30 metrů dlouhou chodbou, kterou procházela paní hraběnka na bohoslužby.
 
Druhý kostel, zasvěcený svaté Barboře je v havarijním stavu. Oba kostely spojuje tzv. Vysoká cesta, kde jsou umístěny sochy z alegorické řady Ctností, jako je třeba Spravedlnost, Moudrost, Štěstěna a dále pak sochy světců, mezi nimiž nechybí sv. Anna, sv. Fabián, nebo sv. Josef s Ježíšem.
 
Romana
 

úterý 1. srpna 2017

Na skok do Paříže

Když jsem patřila mezi -náctileté, bydlela v naší vesnici postarší žena, o které jsme si mysleli, že není duševně úplně v pořádku. Především jsme tak, my mladé žáby, usuzovaly podle jejího stylu oblékání. Často jsme ji potkávaly na zastávce oděnou do zalených polobotek, vínových punčoch, žluté tvídové sukně, modrého svetříku s růžovým šátkem a na hlavě nosila hnědý nebo oranžový baret. Nezvyklé kombinace barev nás vždy upoutaly svou výstředností a někdy přišly na řadu i puntíky a proužky. Vždy ale ona dáma s sebou měla kožený kufr, takový ten s krytými rohy, co se dnes dá najít pouze na hodně opuštěných půdách. Ten kufr měla polepený různými samolepkami- Paříž, Londýn, Istambul, Moskva...A v očích takový zvláštní nepřítomný pohled věčně se upírající do dálky. Jednou nás, zvědavé holky pozvala k sobě domů. Malý domek byl doslova přecpán různými věcmi, které jsme jako holky neuměly ani pojmenovat. Ty věci byly mnoho desítek let staré- tabatěrky, růžence, rtěnky, secesní krajky a kabelky, zaprášené knihy, háčkované záclony, nádobí, housle a notové partitury, boty, plechové krabice, dávno vyschlé lahvičky s parfémy... Změť všeho možného. Uzavřený soukromý svět této ženy. A na výsostném místě na stolku pod oknem onen tajemný kufr s nálepkami. Nikdy jsem se nedozvěděla o této ženě nic bližšího, jen nám rodiče říkali, že je to " ta bláznivá" a ať se jí raději vyhýbáme. Nám ale nikdy nic zlého neudělala. A proč na ní najednou vzpomínám? Když jsem na internetu našla tuto výšivku, vzpomněla jsem si právě na ten kufr a na ten její pohled neustále mířící někam do dálky. Ten kufr, ten si budu pamatovat celý život.
 

 



 

 Romana

pondělí 24. července 2017

Dárek

O tom, že sbírám staré věcičky, které mnozí považují za veteš a nemilosrdně je vyhazují do popelnic je všeobecně známo. Občas mi někdo přinese hotový poklad, jako třeba náš kamarád, od kterého jsem dostala tuto knihu, jejímž obsahem jsou notové zápisy pro klavír od různých skladatelů. Namátkou vybírám jména jako H. Bertini, J.S. Bach, F. Couperin, W.A. Mozart, Czerny...

Kniha byla vydána v roce 1910 a až na malé odření na vrchních deskách je netknutá. Pomineme- li, že se Evropou přehnaly dvě světové války, je téměř zázrak, že se dochovala v takovém stavu.

Já sama noty neumím a jediné, co se povedlo učitelům základní školy vtlouci mi do hlavy je, že některé mají prázdná bříška a jiné zase plná. Vrcholem rozmaru skladatele je podle mého názoru spojovat noty různými obloučky, čárkami, obracet je bříšky dolů a doplňovat klykyháky z nichž bezpečně poznám pouze houslový klíč. A to jen díky tomu, že nám je soudružka učitelka dávala po tuctech zapsat za trest, že jsme nechtěli zpívat budovatelské písně.

Etüde, prélude, rondo, duetto a všude noty rozverně poskakující po řádku. Někde hodně úsporně a jinde se naopak na sebe tlačí a těměř se nevejdou. A jako bonus zápisky inkoustovou tužkou neznámého učitele.
 
 
Romana

středa 19. července 2017

Semmering

Pokud plánuji prázdninové výlety já, většinou se na seznamu objeví hrady, zámky, muzea a další turistické tuzemské cíle. Pokud ovšem plánuje manžel, jedná se o "hurá akci". Pro neznalé tohoto termínu upřesním, že se vše potřebné zařizuje v několika minutách, dobíhá se vlak, já balím rychlostí blesku krosnu nebo kufr a v lepším případě vím i kam a na jak dlouho se jede. Nejinak tomu bylo i teď, kdy jsme vyrazili vlakem do Rakouska a cílem naší cesty byl Semmering.

Horská dráha Semmering  je 41,7 kilometrů dlouhá trať, která vede z Gloggnitz přes Semmering do města Mürzzuschlag. Je považována za první skutečnou horskou železnici na světě a je také jednou z nejvíce vytížených horských tratí v zemi. Stavební práce trvaly od roku 1848 do roku 1854, slavnostního otevření trati 16. května 1854 se osobně zúčastnil i císař František Josef I. s chotí Alžbětou. 

Na trati je 14 tunelů, 16 viaduktů (i dvoupatrové), vlaky přejíždí i 118 menších kamenných a 11 železných mostů. Celková délka údolí a propastí přes které vlaky projíždí po viaduktech a mostech je 1,6 km.

Tolik technické informace. S výstavbou železnice se začaly stavět i honosné hotely a vily, které využívali návštěvníci přijíždějící sem na ozdravné horské pobyty nejen z Vídně, ale i z celé monarchie.
 
Villa Kleinhans
 
O duchovní útěchu se hostům postaral farář v tomto kostelíčku. A protože stojí na kopci, bylo možné do údolí sjet na saních. Ti odvážnější mohli použít ski, jejichž kouzlu později propadli celé generace.

Jeden z mnoha funkčních barometrů. V pozadí se rýsuje nová střecha hotelu Südbahn. Součástí tohoto hotelu byl i kinosál pro 136 hostů a bazén ze kterého se dalo vyjít na venkovní terasu a kochat se pohledem na pohoří Rax. Za války hotel sloužil jako lazaret pro německý Wermacht.
 
Lázeňští hosté mohli také využít promenády v parku, kde jim v dřevěném pavilonu hrála živá hudba.
 
Teplota byla podle dobového teploměru tak akorát a tak jsme se ještě vypravili navštívit Keiserbrunn.
 
Za tímto nenápadným vchodem je velice vydatný pramen o teplotě šesti stupňů, který zásobuje Vídeň vodou a to již od 19.století.
 
Hezky bylo...Tak snad zase někdy na "Hurá akci" vyrazíme.
Romana